Zaregistruj se zde zdarma a pak vytvářej diskuze (články) buď pro všechny, nebo jen pro tebou vybrané osoby.
Stará lékárna
Vyprávím vám to tak, jak jsem to slýchával od svého otce. On sám o tom nikdy nemluvil s někým cizím. Jen s námi doma, občas, když byl večer klid, sedělo se v obýváku (vyplá televize) jen u naší slabě svítící lampy. To byly chvíle, kdy se člověk naladil na trochu jinou notu. A právě v takových chvílích otec vyprávěl o Staré lékárně. Jeden z jeho příběhu se mi ale zaryl do paměti nejvíce.
Bylo to někdy v roce 1943. Táta tehdy pracoval jako učeň v jedné malé lékárně v centru Prahy, nedaleko Malostranského náměstí. Byla to stará budova, jakých je tam víc, ale tahle měla něco zvláštního. Už jen když člověk stoupal po úzkém schodišti nahoru, kde byl sklad, měl pocit, jako by se propadal do jiné doby. Zdi byly zvláštně vlhké, i když bylo sucho, a všechno tam vonělo jako starý papír, tlející bylinky a něco, co nedokázal přesně popsat. Otec byl spolehlivý. Nevymýšlel si, neměl rád přehánění. Ale na tom, co se mu tehdy stalo, trval celý život. A pokaždé, když o tom mluvil, bylo vidět, že se mu trochu stáhne obličej, jako by mu ta vzpomínka seděla v hlavě jako kámen.
Jednou prý zůstal v lékárně po zavíračce, aby zapsal nějaké zásoby. Magistr odešel dřív, bylo po náletu a nikomu se moc nezůstávalo venku dlouho. Otec měl jít pak domů, ale jak zapisoval do knihy, slyšel ze schodů kroky. Myslel, že se magistr vrátil, tak zavolal – ale nikdo neodpověděl. Kroky došly až ke dveřím skladu, ale nikdo nevešel. Šel se podívat, a za dveřmi nikdo. Jen chlad, zvláštní, ostrý, jako by otevřel sklep v lednu. To by ještě přešel, říkal. Ale pak si všiml, že na stole, kde měl rozepsanou zásobní knihu, leží starý recept. Pergamen, rukopis z osmnáctého století. V lékárně měli podobné věci v archivu, ale tohle tam předtím nebylo. A na receptu – prý byl inkoust ještě vlhký. Pokusil se to vysvětlit sám sobě – průvan, staré věci, únava. Jenže v dalších týdnech se to začalo opakovat. Vždy, když byl sám. Kroky, občas někdo tiše zakašlal. V jedné noci prý spatřil u regálu postavu – ženu v černém, jakoby v šatech z minulého století. Nedívala se na něj, jen stála a hleděla do poličky s tinkturami. Když se k ní pohnul, zmizela. Žádné světelné efekty, žádné výkřiky. Prostě nebyla. Nejvíc ho prý ale znepokojilo, když mu jednou vypadla z knihy poznámka – psaná jinou rukou. Stálo tam: Nech to být. Nepatří to do vaší doby. Otec se snažil ten lístek najít, když ho chtěl ukázat magistru, ale ten se ztratil. Nikdy se tam prý necítil v nebezpečí. Spíš jako někdo, kdo se nachomýtl někam, kam neměl. A jak válka postupovala a pak skončila, lékárna šla do jiných rukou, otec se oženil a začal pracovat jinde. Ale na tu dobu nikdy nezapomněl. A nikdy o tom nevyprávěl nikomu mimo rodinu.
Dodnes nevím, co přesně si o tom myslet. Jestli se mu ve stínu války a každodenní nejistoty prostě jen otevřela nějaká citlivější vrstva světa. Ale vím, že mu věřím. Protože on nelhal. A protože pokaždé, když jsem jako malý šel kolem té lékárny, běhal mi mráz po zádech. I když byla za dne úplně obyčejná.
Jo, byla to strašidelná doba...
wow 😯
Z takových příběhů mrazí, hodně lidí jim nevěří, ale já vím, že se stát mohou, sama mám podobné zkušenosti.
A jakou zkušenost máte vy?
to sem psát nechci 😊