Z mateřské školky do banky? Příběh učitelky, která (možná) vymění pastelky za peníze

Půl života jsem strávila mezi dětmi. Ne, nemám pět vlastních – jsem učitelka v mateřské školce. Moje každodenní realita? Poslouchání dojemných písniček o jablíčku, utírání nosů a vážná vyjednávání o tom, kdo měl na písku první kyblíček. V tomhle oboru jsem profík – dokážu rozpoznat blížící se záchvat pláče na dvacet metrů a dokonce ovládám pět způsobů, jak elegantně přežít dětský oběd.

Ale teď, v mém věku (který nebudu přesně uvádět, ale víme, že „mladá perspektivní“ už dávno nejsem), se mi naskytla nová příležitost. Nabídli mi práci jako bankovní poradce. Ano, čtete správně. Z říkanky "Pec nám spadla" rovnou k "výhodnému investičnímu balíčku".

Srdce mi říká: "Jdi do toho!"
Rozum opakuje: "Zbláznila ses? Vždyť nepoznáš ani rozdíl mezi debetem a kreditní kartou!" 
A já uprostřed – zmatená, nervózní a se šuplíkem plným dětských výkresů, které by se v bance asi moc nehodily.

Strach? Samozřejmě. Už teď si představuju, jak omylem nabídnu klientovi stavební spoření s příchutí jahodového Lipánka. Ale na druhou stranu – co když mě tam opravdu chtějí? Co když tam nehledají někoho s dvaceti certifikáty, ale někoho, kdo má trpělivost, empatii… a nervy z oceli vycvičené tříletými diplomaty?

Zatím tedy stojím na rozcestí. Jednou nohou v herně plné plastových kostek, druhou v bance, kde se místo stavebnice staví finanční plány. A možná… možná to nakonec nebude až tak rozdílné. Jen místo říkanky "Kolo, kolo mlýnský" se budu učit novou: "Úrok, úrok, rostoucí…"

A kdo ví – třeba mě tam nebudou chtít kvůli mému životopisu, ale kvůli tomu, že jsem přežila třicet let mezi dětmi. A to je, vážení, nejlepší trénink na zvládání jakékoli klientely.