Tento příběh se odehrál už docela dávno, v době, kdy byly moje děti ještě malé. Byl to jeden z těch vzácných zimních dnů, kdy napadl opravdový sníh. V našem okolí ale žádné vhodné stráně na zimní radovánky nejsou, a tak jsem naložila lyže a sáňky do auta a vypravili jsme se kousek za sousední vesnici, kde jsme si chtěli užít tu nečekanou sněhovou nadílku.

Děti byly nadšené, smály se, sáňkovaly, jezdily na lyžích a my všichni jsme zapomněli na čas. Ani jsme si nevšimli, že opět začalo hustě sněžit. Když se začalo šeřit a citelně ochlazovat, sbalili jsme věci, naložili auto a byli připraveni vyrazit zpátky domů. Vsunula jsem klíček do zapalování, motor naskočil – ale jakmile jsem se pokusila vyjet, zjistila jsem, že auto zapadlo ve sněhu. Kola se jen bezmocně protáčela a vůz se ani nepohnul.

Rozhlédla jsem se kolem – krajina byla tichá, opuštěná, bez známky života. Telefon v té době ještě nebyl samozřejmostí a ani nebylo komu zavolat. Děti se na mě dívaly s očekáváním a obavami. Co teď? V duchu jsem prosila o pomoc, ani nevím, jestli to byla opravdová modlitba, nebo jen tiché zoufalé přání.

A pak se to stalo. Po úzké zasněžené cestě se z dálky přibližovalo slabé světlo. Postupně se z temnoty vynořili čtyři muži na čtyřkolkách. Přijeli přímo k nám, beze slova seskákali ze svých strojů, popadli mé auto, nadzvedli ho a s lehkostí ho přenesli zpět na cestu. Poté zase nasedli a odjeli, aniž by pronesli jediné slovo.

Zůstala jsem sedět v autě v tichém úžasu, děti na zadních sedadlech také ztichly. Byl to zázrak, nebo jen šťastná náhoda?